Tou tupounovinou nahoře se dostanete zpět na titulní stranu

Zase jeden paintball (14.01.2005)

Jak jsem to písal v deníčku:

Po naléhání z několika stran jsem opět vypsal termín a dal se do organizování.

Akce. Mise. Battle. Combat.

Jednoduše paintballovej match.

Nejdřív nikdo (a já zvlášť) neměl čas, pak byly zas Vánoce, po nich byli všichni vycinkaní, von to taky nejni až tak levnej špás. Ale půlka měsíce, po svatým Berousovi, to by šlo. Dal jsem vědět s dostatečným předstihem, zamluvil areál a mohlo se jít na věc.

Tedy vyzvednout Pierce, kterej si přijel zastřílet až z Práglu, na nádraží, dorazit na místo srazu, tam už čekal pan Strakapoud a pan Colombo, přítul od mé kámošky, došel Vojtyš aka Introvert, dorazil Nepejš, takto Libor. To už nás byla půlka. Ještě jsme museli chvíli počkat na tetu Alloru s její partou přátel z Horní Dolní a především Tygrem, čili Allořím vodlitkem.

To, co minule byla parta začátečníků, tentokrát už byli aspoň trochu věci znalí, semo tamo někdo sice zas poprvé, ale co už, na každou hru je potřeba pár cvičných cílů. A ani ti na tom nebyli tak zle, Marťan alias pan Colombo má přinejmenším dostatek zkušeností se zbraněma, Alloří kumpáni byli vesměs na vojně, ten zbytek se jednoduše po pár etapách chytí. Takže už žádní amatéři.

Čili převléct, méně zkušeným poradit, hele, tady ten šátek si dej takhle, zapni si límec, tohle sundej, je to zbytečný a jenom by to škrtilo, fajn, dál podepsat revers, převzít zbraně, nezbytná prohlídka areálu. Přeci jen je to členitá bejvalá továrna. A pak už jen zablikat světlem ... píšťalka ... a do nich!! V rámci objektivity nutno přiznat, že jsme po čase museli trochu promíchat týmy pro vyrovnání sil, rovnoměrně rozdělit ženský a ty poprvňáky při zachování vyváženýho poměru typů zbraní.

K velkému žalu zúčastněných dam pro ně tentokrát nebyly k dispozici semiautomaty, všichni se museli spokojit buď s opakovačkou Maverick nebo pistolí ZGP. Obojí má něco do sebe, s opakovačkou s velkokapacitním zásobníkem to můžete prát kolem sebe hlava nehlava, vhodné pro obranu, ale zas to svádí k rychlé a nepřesné střelbě. Pistole je desetiranná, je třeba pak složitě nabíjet, ale je přesnější a líp se s ní šplhá po žebřících z patra do patra. A včíl si vyberte. Na mne zbyl ze začátku Maverick, v půlce hry jsem ho vyměnil s Piercem za ZGPčko. Ale to jsem odbočil.

Tak tedy - dali jsme klasickou "vlajkovou", v principu jde o to probít se na nepřátelskou základnu a sebrat jim vlajku. Pro zvýšení záživnosti jsme tradičně zakomponovali obživlé mrtvoly, kdo je střelenej (myšleno zasaženej) jde na minutu ven a pak zpátky do boje. Při takhle malým počtu (suma sumárum dvanáct lidí) a časovým omezení na dvě hodiny je to dynamičtější a mrtvolám to není tak líto. Nedejte se zmást, on se tak jak tak nikdo nepouští moc do nějakejch sebevražednejch misí, iluze boje je dokonalá a málo kdo se chce nechat odprásknout, v neposlední řadě to třeba docela bolí. Takže hezky poctivě, strategii - obrana, útok, krytí, žádný vylomeniny.

Fantazie. První ranou hned zásah. A jakej. Tetu Alloru do palice, chachá, já jí dám, že mi zas nastřelí prdel. Zlatý voči. Ta byla vůbec ke konci jak barevný kotě. Jak pravil v pauze Vojtyš: "Já ti vůbec nevím, po kom střílím. Při zásahu poznám dycky jenom All, to je vždycky takový charakteristický kníknutí."

S Nepejšem jsme se potkali, zastřelili se navzájem a šli každej na svoje mrtvoliště.

Jakási sviň mne trefila do nechráněnýho prstu, auauau.

Piercovi se vysypal skoro plnej zásobník. Ten měl vzteka.

Ale k pozitivům - dvakrát jsem sebral vlajku. Chudáka Introverta jsem napálil z metru do zad. Já vím, vono se to pokud možno nemá, ale von má Vojtyš na mne nějakej pech. Když jsem u někoho hodně blízko, řeknu mu jednoduše: "Seš mrtvej, co ty na to?" a von většinou jako jo. Jenže minule jsem tak nad ležícím Introvertem stál a furt ne a ne mne napadnout nějaká podobně smysluplná věta. "Hmm, ehm, todlenc," a pác ho mezi lopatky. No přece nebudu riskovat, že se votočí a sejme von mne? A tentokrát zas - probili jsme se s Tyrem skrz půdu až za jejich obrannou linii, on u jedněch dveří, já u druhejch, u mne akorát dvě mrtvoly a zády otočenej Vojta. Slyším jak si mrtvoly polohlasem počítaj tu trestnou minutu: "41, 42, 43 ..." a druhej dokonce "53, 54, 55 ...", no nebyl čas na gentlemanství, já tam budu vokounět, mrtvola obživne a napere mi to do ciferníku. Pět vteřin. Tři skoky. Pác pro sichr Introverta v letu mezi krovky a vlajka je moje. Jo.

Štěstí, že to tak nepraktikují všichni, to už jsem měl po Piercovi zděděný ZGPčko, devátá rána, desátá, klečím za překážkou a horečně nabíjím. Ruce se mi klepou, div si koule nerozsypu, híml, kdo vymyslel tak blbej uzávěr, konečně je ten křáp nabitej, natáhnout, odjistit, zvednout hlavu ... a čumím přímo do dvou laufů. No jo, no jo, už jdu pryč.

Tygr byl kapitola sama pro sebe. Měl jsem tu čest s ním ještě třikrát absolvovat další průnik přes ten půdní prostor. Představte si půdu, která vede za roh, s natahaným bordelem, palety, barely, maskovací sítě, mizerný osvětlení. Několik průlezů a různejch výklenků a zaslepenejch výtahovejch šachet. No skvělé. A do toho Tygr ve svém živlu. Bez předchozí domluvy sehraný krytí a pantomima. Slyším šramot z jedné šachty. Gesty: "Někdo tam je, jenom tam nakoukni." Tygře nakoukne, nazdařbůh vypálí a zas zmizí. Zevnitř se ozvou tři výstřely. A teď strategie. Vevnitř je někdo, ten někdo ví, že u tohohle průchodu je střelec. Tygr klečí a míří pro jistotu na otvor. Ale předpoklad vyšel. Onen někdo se snaží projít druhýma dveřma a vpadnout Tygřeti do zad. Jenže cestou za ten roh musí kolem bedny. Za bednou jsem já, bác a Straki je mimo hru. Chachá.

A příště znova a ještě s Piercem navíc. Já napravo, Pierce vlevo, Tygr středem. Už jsme skoro u zadního schodiště. Já ze svýho úhlu vidím jenom hlaveň. Někdo leží na schodech a kryje prostor. Ukazuju parťákům - támhle jeden, já na něj nevidím, ale vy jo, dostaňte ho odtam. Přestřelka jak bejk. "Chachá, seš náš." Ratatata. "Pojďte si pro mne, bastardi." Podle hlasu Nepejš. Bum bum bum. "Do něho, nenech ho vykouknout." "Snažte se, nedám kůži lacino." Ale já toho mám právě tak dost. Budu tam stát jak tvrdý Y nebo co? Teď na chvíli schoval zbraň a stáhl se zpátky na schody. Pierce s Tygrem buší dál do zídky, aby nemoh vykouknout: "Tak co? Už seš mrtvej?" "To zrovna, vodkaď asi?" Jenže já už stojím u zídky, bleskově naklonit, úlek v Liborovejch očích, prásk, "Vocaď. A máš to. Hoši, čistý, jdem."

No paráda. Doopravdy se nám podařilo poskládat silově vyrovnaná družstva a vyblbnout se dosytosti. Hospoda na závěr, to už byla jenom taková ta perlička na dortu, nebo jak se to říká.

Spokojenost.

Příště zas.

A příště už se tadlenc banda může směle měřit i s dalšíma. Však uvidíme.

Tomuhle se říká "Muž za rohem".	Vcelku klidná scenérie, že? Teda nebejt té postavičky pálící po komsi skrz okno, dalo by se říct i idylka.	Vychechtanej Tygr a teta Allora šrámy si počítající.	Pauza a čištění zbraní.
Pierce si stěžuje, že mu také nějaký lump nastřelil ruku. Se nedivím, já schytal stejnou a bolí to jak čert.	Prej Introvert.	Martin v útoku.	Střelnice v okně u stropu. Takový lepší safari.
Chachá, jen pojďte, budete žrát olovo.	Po schodoch, po schodoch.	Obrana kdesi nahoře na bednění. Zespodu dost nemilej pohled.	Pierce přišel o koule. I pod maskou je vidět žalostnej pohled.
	A jakej byl Nepejš?	Akční Tygr.