Expedice Pobaltí 2002 / deník pondělí – 22.07.2002



          Ráno nás vzbudil strašný řev té nablblé průvodčí. Až po chvíli mi došlo, že neřve: „Vráááždááá“, ale „Rýýýgááá“. Čas vystoupit a čas si přečasovat „časý“. Je tu o hodinu víc, čili bylo na místní poměry půl sedmé ráno. Rozloučili jsme se s maníky a šli si po svém. Jo, nejdřív jsme si vyměnili peníze – tady mají fakt strašnou měnu – 1 Lat (Ls) je asi dva dolary, takže všechno se tady počítá v jakejchsi fakt „šušních“. Akorát ten paskřivec hamižnej v úschovně chtěl celej 1,- Ls za každej bágl. Ale co, jsme na dovolené. A aspoň si prohlídnem Rigu teď a pak už ji budeme moct vynechat.

          Egi si chtěl aspoň vylepšit náladu kafíčkem, ale všechny kavárny byly ještě zavřené nebo drahé. Zavřené byly i turistické informace, až do deseti. Tak jsme zatím tak bezcílně bloumali po nábřeží, dali si kafe v drahé a nekuřácké kavárně a tak. Jak se po desáté hodině Egi dostal k turistické brožurce (dokonce bez asistence aerolinií), už to s ním nebylo k vydržení. Chtěl pořád obíhat nějaké kostely a parlamenty a všechno fotit. To mě spíš zajímaly kolem pobíhající kóšišky a stánky s nesmysly.

          Asi do dvou jsme se potloukali po centru a jako správní tůristi okukovali památky. Jenom o jedno zpestření se postarala ŤapŤap, když tvrdila, že má hlad. Opodál měli buchty. Ona, že sladký ne. Vysvětloval jsem jí rozdíl mezi hladem a chutí tak dlouho, až na ni přišel ten skutečný hlad a v nějaké cukrárně jsme si dali každý čtyři různé koblihy dohromady za 0,76 Ls. Jinak řečeno asi čtyřicet korun => koblih za bůra. A našli jsme poštu, z níž jsme rovnou poslali zase nějaký ten pohled tentokrát v ceně za asi 0,20 Ls/pohled a mám pocit, že i nějak stejnou sumu za známku.

          A ještě zpět mezi památky, parlament a tak. Ťapinka tentokrát už nepokrytě obdivovala můj orientační smysl a jako vždy poslušně ťapala za mnou. Na závěr jsme ještě navštívili muzeum okupace Lotyšska, celkem zajímavé.

Řekl bych to takhle – Riga je opět nádherné, čisté a úpravné město (asi se opakuju). Fakt stojí za vidění. Ovšem už trochu směřuje jako třeba Praha – centrum sloužící jako turistolapka (klasika třeba s tím jídlem, v centru nenajdete obyčejný obchod s potravinami). Pozor na to. Ale člověk, co to zná, ten si poradí a krásu Rigy musí ocenit. Jednou větou – taktéž předčila i dost vysoko nasazenou laťku očekávání.

          No a pokračujeme v cestě o kousek na sever – do Siguldy. Přírodní park a jeskyně. Vlak jezdí každou hodinu, nám jel asi deset minut po tom, co jsme přišli na nádraží. Cesta klidná.

          V Siguldě jsem vylezl ven z nádraží na průzkum. Zjištění: potraviny přes ulici a kemp tři kilometry. Ťapinka začíná zase dělat skopičiny. Dal jsem za úkol - najít tašku. Obrátila bágl naruby a našla prd. Furt si něco mumlá. Jelikož naproti se dohadují dva lidi a za mnou jede vlak, slyším něco jako: „ještě, že jsou tu ti kohouti“, což je blbost i na Ťapinku. Raději se nepídím po podrobnostech a jdeme nakoupit. Opět pro ilustraci: šest polívek, čtyři paštiky formátu velkých rybiček, dva chleby, troje oplatky – 3,03 Ls -> cca 180,- Kč.

          A navíc, za „magazinem“ je „avtobusovyj vakzal“, čert ví, jak je to v té zdejší hatmatilce (zase platí za prioritu ruština, když je nejhůř, tak angličtina). Tam se dozvídáme, že nám až ke kempu jede za chvíli „avtóbus maršrut 12“ a bude to druhá zastávka. Ve stanovenou dobu přijíždí jakási kraksna, kromě asi desíti jiných čísel má na předním skle napsáno i 2012. To bude asi on. Platíme 0,40 Ls dohromady a jedem.

          Řidič překypoval ochotou, že nám řekne, kdy máme vystupovat,  po třetí nebo čtvrté zastávce jsme minuli odbočku ke kempu, načež nás vysadil v pustých lesích 3 km od kempu, pro změnu opačným směrem. Je tu nějaký hotel. Pro jistotu se jdu dovnitř optat, jestli tam náhodou není kemp ještě jeden, po ujištění, že tam nikdy žádný nebyl, spouštím vodopád milých slov na adresu řidiče, asi nejmilejší je „píčus“. Ale naproti je zastávka, kde stepuje a přešlapuje nějaká babička, prý autobus pojede zpátky „sejčás“. A fakt. Výhrůžně se ptám řidiče. „Kdě vy posmotrél kakoj nibuď kempink?“ a připravuju si fráze jako „Durak“, „Sašol s umá“ a „Ubiju těbja kak sobaku“. Řidič nasazuje zkroušený obličej a konzultuje to s celým autobusem. Když mu popíšu, kde kemp podle nás je, nějaká paní připouští, že mám asi pravdu, na obranu řidiče dodává, že tam, kde nás vysadil, „tam býl no užé nět“. Někdo je asi pošuk, ale my ne. Řidič nás odvezl zpátky, zuby mu zůstaly v hubě jenom díky tomu, že si netroufl říct znovu o zaplacení. Musím se mu v duchu omluvit – není „píčus“, ale jenom špatně informovanej blb.

          Kemp nacházíme, platíme horentní 3,- Ls (1 za stan, 1 za osobu). Ale jo, dá se to. Je tu pěkně, Ťapinka neumí najít vodu (natož se na ni zeptat), jíme, já zajistím vodu, Ťap mi dělá kafe. Uvidíme, co bude dál. Ťapinka suší špinavý-mokrý-plesnivý-páchnoucí ručník, prostě pohoda.

          Tak jsme si říkali, že se alespoň jednou vyspíme v civilizaci a teď jsem zjistila, že jsou tu jen turecké záchody bez dveří. A ještě po dvou, kdybychom chtěli jít kolektivně. To už je lepší chodit do lesa, tam se aspoň nemusím bát, že se netrefím.

----------

          Jo, a je po pohodě a klidu. Jak tady bylo asi deset na sobě nezávislých stanů (ještě jsem frajersky jedněm Lotyšům překládal cosi z němčiny do angličtiny).

          Jak tak odpočívám ve stanu, najednou slyším Egiho: „No to se poseru!“ Pídím se po tom, z čeho tak hodlá činit, a zjišťuji, že dorazil český autobus od cestovky. Češi zabrali jako kobylky půlku louky. Dali jsme se s nimi do řeči a dozvěděli se, že i tady se autobus snáze dostane přes hranice, je-li vybaven 3-4 postradatelnými pivy. Jo a večer prý máme přijít, mají kytaru.

          Je deset hodin večer a světlo jako v pravé poledne. Může za to částečně posun času, a taky už jsme přece jenom trochu na severu.

----------

          Večer jsme bohapustě proflákali, s Čehúnama z autobusu nic nebylo, ráno se jdou projet na pramicích, tak šli raději spát. A my posléze taky. Akorát za stanem se nám vybavovali jacísi Helmuti, tak mi dalo trochu práce vypnout a usnout. Leč zadařilo se, na to já su zase šikovnej.